„Mám rád ZÍTRA.
Zítra totiž začnu sportovat, přestanu kouřit a chlastat, začnu zdravě jíst a v práci dokončím všechny resty…
Jenže když se probudím, tak je zase DNES… A já dál marně čekám na ZÍTRA.“
Je to úplně stejné jako „moudrost štamgastů“ v hospodě „Dnes za peníze, zítra zadarmo.“ A když tam příjdeš na druhý den, jsi překvapený, že zas je to to samé. Nic z toho, jenom naděje, která se stejně nenaplní, protože člověk je tak blbý, furt tak nějak naivně věří, že zítra bude lépe. A když už tam je, tak to zklamání rovnou radši zapije i když je to z jeho vlastní kapsy.
Proč je tomu tak? Proč si jednoduše neužijem to, co je dnes? To, co máme právě teď v rukou? Proč lapáme ptáčka na střeše a stále věříme, že jednou na nás bude čekat s pozlaceným zobáčkem a mramorovanými křídly, abysme ho mohli chytit pro své potěšení? Proč by tam měl na nás čekat?
Nemůže. On ten ptáček tam vlastně ani není. Je to jenom výplod fantazie, jenom vize té nejjednodušší cesty, jak být štěstím naplněn zcela bez pohnutí prstem. Nic není zdarma, vše něco stojí. Tak je to nastavené od nepaměti.
Zrovna tak to platí i ve vztazích. Někde na internetu jsem četl, že někoho milovat, znamená poskytnout mu úvěr. Co to ale znamená? Proč úvěr a né třeba azyl, kdy někoho třeba vezmem pod ochranné křídlo? Poskytnout mu úvěr ale znamená očekávat ještě něco jiného, než to, co jsme dodnes v tom člověku našli. Co potom očekáváme jeden od druhého? Mnohem víc, než co dosud o sobě víme. Jakmile si ale myslíme, že někoho už dobře známe, tak už ho nemilujeme. Láska totiž vytváří pouta z toho, co jsme v sledu událostí společně vytrpěli, prožili, společně milovali, nebo jenom společně poznali, přičemž slovo „společně“ je v této souvislosti to nejpodstatnější.
Zítřek je budoucnost. Blízká budoucnost. O tom není pochyb. Můžeme ji vnímat jako výzvu, tedy čas na plnění svých snů, nebo naopak, jenom na pouhé snění jak jsme byli zvyklí, přičemž už teď víme, že nic pro ty sny udělat nechceme. Nebo máme jenom pocit, že nemůžeme. Výmluv máme koneckonců v záloze vždycky víc než dost. Že?
Bohužel i zítra platí balance, že ten, kdo není milován, nemůže milovat. A kdo nemůže milovat, neumí splácet výše zmíněný úvěr. Ti, kteří takový úvěr nesplácí, pohromadě neudrží ani zákon, svátost, či povinnost jim uložená pod smrtelným hříchem. A pak příjde mlčení. Mlčení ale lásku zabíjí. Když se na sebe nedíváme a když spolu lidi nemluví, láska postupně odumírá a to i bez jediného vědomého pochybení.
A proto mám rád zítra. Rád na něj čekám. Můžu se rozhodnout, kterou cestou půjdu. Je pravda, že taky prokrastinuji, ale to dělá většina z nás. I to je ale způsob myšlení, který nám byl přisouzen a je samozřejmě jen a jen na nás, jak ho budeme modelovat. Nebo jestli ho modelovat vůbec chceme. Zatím jsou má naložená ramena stále ještě pevná.