„Cicho jak na cinteri“ – pomysleu sem si jak sem vystúpiu z auta na dvori, de sa už vyše roka hýbe enem pes. Taký mauý orech, ešče aj farbu má takú orechovú. A prázdno. Všady porádek. Aj v záhradze už není puot na slépky. Šecko, co sme tam jak dzeci prožili tam ostauo tak nejak zaklésněné v tej prázdnoce barákoveho dvora. Enem od súsedú sa rynú huasy jak si tam žijú.

To je jenno, lebo dycky sa nájde volakdo, kdo to ošomrá. Buď budeš záhorácky „lákať“, alebo „uákať“, ale kto sa má f tom, kua, vyznať?

Stareček byl velice dobrý pán, lenže mjel asi roboty na iném svjece, tak sa mosel odebrat odtáto skúrej. Enem sa nescihel se šeckýma rozlúčit tak jak by možno scel. Já sem byl ešte malučký chuapec. Fčíl už len spomínam.

– „Pot sem, spravíme jí malú dzírečku na kole“
– „A proč?“
– „Jak proč, šaks nevidzeu, co ti spravila ve škole? Keby mňa takto ňekdo doondzil pred kamarádama, že sem hovado, keré ani neví co je láska, tak ho asi prišlápnem na mísce! Jak mohla toto o tebje povidat ket to není ani kúšček pravda. No jak? Povjedz mi, jak?“
– „Ale šak ju nechaj, ket je šiblá. Ras sa jí to isce vrácí. Uvidzíš.“