Stareček byl velice dobrý pán, lenže mjel asi roboty na iném svjece, tak sa mosel odebrat odtáto skúrej. Enem sa nescihel se šeckýma rozlúčit tak jak by možno scel. Já sem byl ešte malučký chuapec. Fčíl už len spomínam.

Dycky mjel pravdu co já si pamatám. Jeho bílé vlasy a vysoké čelo o múdrosci vyprávjali stačilo sa naňho enem kuknút a hned bylo jasné, že šecko co povidau je svatá pravda. Nevím, možno nekdo mjel iné skúsenosci, ale já sem ho mjel a ešte furt mám takto ve svojích obrazoch. Byl velice šikovný, okolo domu šecko porobil. Robil síce pomálučky, ale dycky porádne a co spravil to po sebje opravovat už nemosel. Chovali svine a aj ich zabíjal. To ešče nebylo potrebné ohlasovat na místnem úradze.

Mama mi vyprávjali, jak pri zabíjačke dycky mosel tata odejít na húru, lebo sa nemohel kukat na to jak tá sviňa trpí a potom, ked už bylo po kvičání, došeu dole pomáhat. Však varit ví velice dobre aj dofčílka. A stareček se synama ju skolili jak sa patrí. Aj si pamatám jak tá pukačka vypádala. Víš, to je tá tlaková pištol, kerú sa tá sviňa zbavovala života.

Ked moseli na jaseň porýlovat záhradu, tak od súseda poščal kone. Víš jak byly veliké? Jak sem tam pri nich stál, tak sem mosel hlavu velice vysoko spríčit abych im vidzel do ksychtu. No a to bylo prvý raz, co sem vidzel koňa. Byly dvá, tak jak já s mojím bratrem. Stareček nás chycil jak broskyne a vyhodzil nás na kone, tak jak tam stáli. Byl sem síce malučký, ale jak sem tam sedzel na tých jeho rebrách, lebo ked tahali pluh, tak im sedlo nebylo treba, normálne sem mjel pocit, že ho velice tlačím a nemjel sem sa ani čeho držat. Ale ked ma dal dole, tak sem byl velice rád. Aj proto, že sem toho koňa už netlačil, ale aj proto, že mi stareček doprál tejto skúsenosci. Tý kone byly hnedé jak chlévy a tý široké kopytá, kerýma oplývali místama aj strach naháňali.

Stareček též mosel chodzit do roboty. Šoféroval veliké autá jako Tatra 111, alebo Tatra 138, byl dobrý a zodpovedný vodič. Ked dostali nový náklaďák, dostal ho hned stareček. Šoférování byl jeho život. Šak proto si ho Vojenské lesy a majetky nesceli nikam puscit. A jeho to bavilo.

Mjel velice rád dzeci. Šak ináč bych toto ani nevjedzeu napísat, lebo dzeci zas milovali jeho. Byl aj prísny a s jeho pravdú nás dycky vjedzel presvjedčit. Ríkal: „Nejegdcite s tým kolem pres patníky, šak to kolo dolámete!“ No a potom už len čekal kedy za ním dojdeme, že sme zničili kolo. „Ná co sem ti povidau, hááá?“ – ríkal se vztýčeným prstem ked to kolo opravoval. A my sme len kukali do zeme a slubovali, že už to nikdy nespravíme. A veruže sme ani nespravili, naučili sme sa jak to kolo nadvihnút ked sme pres patník skákali z cesty na chodníky.

Chovali slépky, husi, kačice, svine a taký dvúr nemoheu byt bez psa. Co sa tých psú na tem dvore už vystrídalo. Ked nás stareček opuscil, tak Brunco, vtedajší jeho pes to jaksik velice prežíval. Dva týdne na to to už nevyrdžal a asi si povidau, že ide za ním. Utrápil sa, smutno mu bylo, nežral. A možno včíl nekde na nás kukajú spolu. Veselí a zdraví. Do ví.

Neska už vím, že nekeré jeho gény mi pres svoje pokolení odevzdal a sem velice rád, lebo takto ho mám furt v srdci. „Ná co sem ti povidau, že to tak bude, hááá?“