Bohatej je človek tehdy, když sám sebe považuje za spokojeného ve všech stránkach života. Ať se na sebe díva z jakýhokoliv úhlu. Teď samozřejmě nemluvím o penězích, i když na ně vždycky dojde, protože v téhle hnusně konzumní společnosti jsou bohužel peníze něco jako daň za to, že chceš žít. A proto se všichni za nimi tak nějak přirozene ženem. Někdo víc a někdo míň.
Pojďme ale zpátky k těm jiným hodnotám. Na počátku nikdo z nás jako dítě peníze neřešil. První, co jsme do života dali a taky od života dostali byla láska. Elementární láska rodičovská. A podle toho, jak se ručička na váze, nebo jazýček, jak chcete, hýbala, podle toho jsme se vyvíjeli jako houbička. Čím větší prostor nám byl do sebe udělán pro lásku, tím víc jí dokážeme absorbovat a taky tím pádem dát dál. Tohle je podle mně bohatství člověka, které v sobě už od narození nosíme. A pak se ty prostory buď deformujou zkušenostmi a nebo expandují. Ta druhá varianta se mi ale líbí víc.
Není to ale lehký. Vše se řídí jakýmsi řídícim panelem, který vůbec netušíme, jak jej ovládat. Vše co máme jsou ruce, hlava, srdce, tělo i ducha…a taky tu lásku, časem mnohokrát transformovanou z rodičovský na partnerskou, kamarádskou a co já vím jakou ještě, no nemáme toho málo, co je k ovládání. Když se něco stane v napájecí síti, zrovna se na něm něco porouchá a čas který ztrávíme jeho reparací je hodně vyčerpávající. A taky že né vždy se ho opravit zadaří. A pak už nezapadá do původní koncepce jeho vlastní funkce. Neumíme se ním vůbec ovládat. Je tam někdy až příliš mnoho čudlíků, knoflíků, či udělátek, které se bojíme otočit, přepnout, nebo jen zmáčknout, aby jsme jej neodpravili nadobro. Kdo by jsme potom vlastně byli? Změnilo by nás to? Asi jo. Ale jak?
Já vím, dá se sehnat náhradní panel, nebo, když jsou ty zasraný peníze, tak koupit úplně nový, ale bude to tak vysvobozujíci jak pořád něco opravovat na tom, co jsme měli do teď, panelu? Budou tam funkční všechny páčky a budeme jim všem rozumět? Bude tam láska? Budou tam kompromisy? Bude tam porozumění, sex? A nebo mám postavit otázky opozitně? Co tam vlastně nebude? Něco na co jsme byli zvyklí?
Přesto bych chtěl být bohatej a pořídit si takovej panel na zakázku. Moje práce by byla rozumět mu úplně a pak, s jeho pomocí, si vybudovat něco, co umožní mé polovičce nechodit do práce, aby se mohla věnovat svému koníčku, třeba zvukařine, nebo zpívání, tenisu nebo jiným aktivitám, které ji budou bavit. Aby mé děti nikdy nepocítili nedostatek lásky a porozumění a byli by z nich houbičky, kterým prostory pro lásku časem expandují, né se deformují. No prostě, chtěl bych, abych dokázal všecko co mít budu dát a co nemít, to zabezpečit a zase dát. A v prípadě poruchy se na ty lidi s úsměvem obrátit a nebát se, že by mi s tím nepomohli, protože se budem mít hodně rádi.
A právě proto bych chtěl být bohatej a vůbec né pro sebe…