Propadlá naděje jako písek mezi prsty,
život můj je prázdný jak řítí se v řiť.
V záhybech paměti se otazníkem tlustým
malují zdi, kde mělo by tvé jméno být.

Pod víčky míti všechno v zmírné kráse,
tam na louce plné barevného kvítí.
Ať dělám, co dělám, jsem jen prase zase
a tak mi ve tmě jenom lesk hrdosti svítí.

Vzpřímené paže do vroucného objetí se stydí,
zas vahou zklamání otěželi k zemi.
A tvé rty jenž vlídnohlas jim chybí,
tiše blednou, byť žádná láska v nich už není.

Tvá slova, sílou ledu ověšena těží,
tvé pohlazení, které ke mě vůbec nepřijde.
Tvůj pohled, z něhož neustále jenom sněží
a život běží, mám pocit, že už nevyjde.

Na zítra si tedy beru sítě,
jsou pletené ze šedého mramoru
a protože už nejsem dítě.
již chápu, že dál už takhle nemohu.