Ňekedy netreba robyt ani večeru. Príkuadem može byt ten chuap, co došeu dom, pjekňe sa pozdraviu ze svojú starú a friško, jak dycky, vleceu huadný do kuchyňe – reku dá si volačeho jest. Kuká do ledničky – tam nic, kuká na stúl, de dycky jedzá – tam též čisto jak po rolbje na zimném štadióňe. Ale ket zbadau, že nic neleží ani na kuchyňském pulce, tak už vleceu do obývačky a s očama vypúlenýma jak prišlápuá žaba sa spýtau:
„Ná ženo, co máme na večeru?
„Ná nic…“ –povidaua mu jako z nezáujmem.
„Jak nic, šak ani včéraj sme nic nemjeli?“
„Já vím“ – spravila sa múdrú a dodaua, „Šak sem robyua na dva dni.“
A fčíl babo raď. No chudák chuap kukeu cez firháňky smutňe ven a vybjeheu z domu do stodoly pro kolo, že si skočí volačeho dat do šenku, ket nic doma není. Šak ten nebyu daleko. Oni bývajú na tridset šecse a šenk mjeu tuším číslo jedenást. Vlastňe to byuo kúček pres ulicu, jak by povidau Joža. Ešče aby huadný išeu pješky, no to víš.
Ve stodole chmáteu do prázna, lebo kolo co tam dycky byuo, tam nebyuo. Rožeu si svjetlo, reku kukne, či ho stará nedaua do volakerého kúta. Ale nedaua. Do ví, de može byt. To kolo tam fakt nebyuo, nesceuo sa mu vjerit. Jeho syneček tam ale mjeu svoje maué kolo, jakože závodnícke. Mjeu tam aj cedulu s číslem 36, to sa mu lúbilo. Takto létali s chuapcama po venku a ket jeli friško, mjeui pocit jak keby jegdzili na motorkách.
No co? Nemám kolo, huad jak v koncentráku, zebrau si jeho kolo a šúúúp ho friško do šenku.
Cestú sa vyťešovau s otevrítú hubú, že si ňeco lopne a už aj rozmýšlau, že co a pritem si ani nevšimeu, že mu do huby nalétauo ale tridset šet tučných komárú. Porád ho prešeu huad. Kašlau jak tur a plul jak verlyba.
A v šenku? Zas sa schňápau jak doga, lebo huad je enem prezlečený smjad. A ket už venku bjehali klakanice, dobrčkau sa dom jak keby mjeu čamprdu. Už mu ale byuo jedno, že doňho stará hulákaua do ožranú a co já vím do čeho ešče, leheu si tak jak došeu a chrápau jak cirkulárka, ket do dreva reže.
A chudák chuapcove kolo ležauo v kríkopje kúšček od jejích domu, lebo tam z neho zleceu a hnet aj zapomjeu, že na ňem jeu. Vidzíš jak huad robí dylyna z chuapa?
A fčíl sa bojím, či nedopadnem jako henten chuap, co sem fčíl o ňem písau. Ale šak kukaj.
Raňajky:
Za hrst mixu pekanových a para orechú a banán.
Desáta:
Pomaranč. Taký mauý, ale suadký byu jak hovno z nutrie.
Obed:
Vjetnamská kuracá poléfka.
Olovrant:
Jadrá mandlí, hrozénka a tri kúsky sušenéj paradajky. Toto šecko sa mi vlézuo do jednej zavrítej ruky.
Večera:
Jako doma by aj byuo co jest, ale nemoheu sem dom, ket sem slúbyu chuapcúm z roboty, že s nima a ešče aj s dalšíma, kerých sem dofčílka ani nepoznau, pújdem na pivo. Ale šak víš jak to chodzí. Dáš jedno, potom druhé a po trecím už nevíš rátat, lebo medzitým žereš šecko, co sa na tem stole objavý a vúbec to ani není dúležité. Podstatné je, že jak sa cíciš. Takže co tam šecko prepaduo a pretéklo tým mojím nenažraným otvorem zas mosím nechať utajené jak spisy eštébáka.
Ale byly sme pozvaný, tak snád sme im tam hanbu nepravili. (já vím, že né, ale cicho!!)